turnaj Polsko – Bochnia

Cesta začala na Zličíně v pátek ve 4hodiny ráno. Už když přijíždíme na sraz ve 3,45hod vidíme bus a hromadu lidí. Některé hráčky už byly dokonce zabydlené v busu, za což hned dostali cvičně vynadáno, takže se začalo v mém klasickém „napnelizmu“. Nástup proběhl bez problému a rychle, ale bohužel chyběl Marťas a Lili, která, aby nemusela z Plzně, zůstala u Marťase spát...no asi nečekala, že nakonec přijede poslední. Úkolem pro holky bylo zalézt a 4hodiny spát. Neříkám, že to 100%tně vyšlo, ale 90% úspěšnosti podepíšu. Po prvním čůrání už nemáme šanci na spánek a tak přicházejí na řadu tentokráte povolené mobily.... Cesta probíhá bez problémů, jediné drobné zdržení za vydatného deště je kolem Brna v tradičních kolonách, neboť přijíždíme během začátku ranní špičky.

Po přejezdu hranic přichází moje první chvíle. Pocházím z pedagogické rodiny a tak svoje genetické předurčení musím naplnit. Vytahuji mikrofon a začínám přednášku o Polsku. S ohledem na věk hráček a u starších na stoupající stav pubertálního vnímání světa se omezuji na holá fakta a zajímavosti, které tradičně v hlavičkách dětí najdou své kořeny. Bohužel už mi to nejde tak, jako v letech minulých, prostě už to se mnou zdravotně není to, co to bývalo a plně to souvisí i s elánem, nasazením....prostě stará tlustá blbá krá**, jak mě něžně oslovoval můj druhý exmanžel.... Nicméně si myslím, že dostatek informací byl hráčkám sdělen.

Na místo dorážíme dle plánu. Na hotelu na nás čeká naše vrchní šéfová průvodkyně – máma Igy, Agniežka. Skvělý hotel máme pouze pro sebe a protože včas díky Adamovi, tedy otci Igy, který celý turnaj zorganizoval (a oběma velké díky) víme, jak jsou složeny pokoje, naše ubytování probíhá celkem v klidu. Následuje dobrý oběd a pan řidič nás rozváží na haly, kde jednotlivé kategorie hrají. Celkově řečeno, turnaj to byl skvělý, ale všude se dají najít drobné nedostatky. První takovým – a shodli jsme se s i Trnavou je, že pokud na turnaj přijelo více kategorií jednoho klubu, nemají hrát vždy ve stejný čas, protože pak není možno si chodit fandit. Trošku problémy jsme měli s výkony sudích, ale z osobní zkušenosti vím, že pokud „došlo“ v tomto ohledu i na domácí, byla řada připomínek i z jejich strany.... takže vlastně klasika, ať je jak je, jsou tam vždy rozhodčí.... :-). Poslední, co si myslím, že bylo na zvážení a navazuje na rozlosování, je vyhlášení výsledků. Ovšem je to rozhodnutí – buď i z tohoto udělat šou, kdy si to všichni užijí, skanduje se a má to grády – ale zase to dlouho trvá, nebo udělat po jednotlivých zápasech, v jednotlivých halách. Organizátor volil B), což bych plně chápala, akorát to pro nás na závěr bylo trošku hektické :-).

Po příjezdu se ubytováváme v hotelu, který má každý pokoj úplně jiný, někdo spí na rozkládacích křeslech, ale jsme na hotelu sami, je to vše čisté, hezké, útulné, pití k dispozici na každém pokoji.... jak říkal Adam, budou spát jak princezny – a měl pravdu. Po obědě, kdy hromada jídla zbyla – a ne, že by se špatně vařilo, ale jídla bylo nadměrně (a pochopitelně hlídáme stravu u „vybraných“ hráček) vyrážíme na svá první utkání. Na WA skupinu Polsko-trenéři první úspěch hlásí U14, stejně jako U11 a totální fiasko přiznává U13. No, nějak se po 7hodinách v busu musí začít. Následuje pro všechny zápas pauza a já se za přispění rodičů měním s Vajdy. Ta přebírá U11 a čeká je slabší soupeř. Já na hlavní hale jedu vyřídit papíry a převzít U13, protože stále nebylo rozhodnuto, u kterého za svých týmů budu. Už při přerovnávání peněz a papírů v busu mi došlo, že jsem ...no jak to říci...a chyby jsem fakt nikdy v organizaci nedělala...prostě nevybrala jsem hotovost za pobyt trenérů a řidiče. Takž rovnou jedu do dluhu. Na hale tedy platím startovné, pobyt za hráčky a dlužím za trenéry. Pak mě čeká kaučování. Holky jsou v rozkladu. Třetina týmu dlouhodobě zraněna, druhá aktuálně zraněna.... nic, jdeme bojovat. Ve ¾ jdeme do vedení, ale nezvládáme závěr a o8b prohráváme. Největším problémem pro mě bylo střídání – u U11 a U13 se v každé čtvrtině v půlce zastavil čas a vyměnila se pětka. V tom jsem se totálně ztrácela, zda je první půlka třetí čtvrtiny, či druhá půlka druhé čtvrtiny... Navíc v případě U11 bylo 16 hráček. Povoleno je 15, ale pořadatel nám udělil výjimku. Bylo mi líto jednu – a kterou?, nechat doma. Jsem ráda, že jely všechny, že si to užily i když bez mučení přiznávám, že ne všechny mohou říci, že se pořádně zahrály. Dostat za 5min hrubého času na plac 8 lidí je prakticky nemožné, zejména pak ve vyrovnaném zápase. Ale svatosvatě přísahám, že v každém zápase naskočily vždy všechny alespoň na chvilku. U U14 se mohlo střídat libovolně, což pro nás bezpochyby byla výhoda.

Večer už bus nemůže vyjet a tak přichází na řadu rodiče a jejich svozy. V tomto jsou úplně dokonalí a já ještě jednou díky. Vyzvu vždy motorovou jednotku do akce, určím čas a místo a do 2minut dostanu zprávu od styčného důstojníka, kdo přijede. Tentokráte se nejvíce najezdili Malečkovi a Shelestíci, kteří měli na turnaji obě holky a museli si sladit i fandění :-). Večer lezeme všechny na pokoj a přicházejí testy. Tedy utišit 40 lidí je fakt dřina. Co mě ale mile překvapilo, že si holky dost věcí pamatovaly. Pravdou je, že nejvíce jim v mysli uvízla sv.Kinga, jíž lehce pozměnily písmenka a bylo jasno.

Ráno se brzo vstává a vítá nás hezký den a sluníčko. Po bohaté snídani nás pan řidič rozváží po halách a všechny kategorie čekají domácí týmy. Na všech frontách vítězíme a Vajdy definitivně přebírá U13. Pan řidič dává druhé kolečko a sváží nás na oběd. Po obědě opět naskakujeme do busu a kolečko se jede znovu.  Ovšem po zápase je změna – každý tým dostává do ruky mapu a vyhlašuji bojovku – sraz týmů v centru města. No, musíme si přiznat, a čtenáři věřte, že to byla osudová náhoda.... sraz byl přímo před školou, kde hrály U11.... My tedy čekáme ve škole a v tom píše Káča, že jsou na náměstí a my nikde. Tak je vracíme  a jdeme ven. Před kostelem  visí 3 zvony, na které se dá zvonit. Okamžitě se chopíme provazů a zvony rozezníme, aby U14 věděly, kam mají jít. Některé pohledy našich dospívajících hráček nesdílejí nadšení zvonících U11, ale je taky třeba pro štěstí zvony rozhoupat. A to už vidíme zelené čepice a zvoníme pro U13, aby správně našly cestu. Shovívavě na nás shlíží socha Jana Pavla II. a my už víme, kdo to je. Následuje návštěva kostela a trošku nevhodné chování našich dětí vzhledem k věřícím. Holky si usedají do předních řad před oltářem a já svoje místo nacházím mezi prvními řadami, aby mě všechny slyšely a vedu jakousi moudrou řeč o víře, církvi, morálce a vnitřních hodnotách. Holky tiše poslouchají a přestože je drtivá většina ateistů, na každého v kostele padne cosi silnějšího. Když odcházíme, Holoubek mi říká: “A víš, že jsi před oltářem řekla TY VOLE“......říkám, že nevím, ale že mě Pán Bůh určitě potrestá (Takže v pondělí jedu v poledne na setkání trenérů SpS a SCM a prásk, asi na 50km od Prahy směr Pardubice mi kámen udělal díru do předního skla. Jedeme a prasklina se neustále zvětšuje a když dojíždíme do cíle, je její délka asi 15cm... Parkuji vedle auta značka Hyundai, jež má na boku nápis „hrdý partner Českého basketbalu“ a mě napadlo jen – vedle zoufalý zaměstnanec ČBF.... ). Vraťme se zpět do Bochnie. Projdeme kostel, náměstí, kde si potvrdíme, že Polsko je země čtverců a pokračujeme směr solný důl, který je nejstarší v Polsku a mě osobně moc mrzí, že to časově nevyšlo a nebylo možné vyjet na prohlídku. Následuje cesta do hotelu na večeři a poté busem jedeme na slavnostní zahájení. Čeká nás šou, která k takovým akcím patří a pro holky další zážitky, které jim přináší zkušenosti do života. Během ranního zápasu došlo ke zranění Týny a místní zdravotník ji ihned směřoval do nemocnice. Díky mamce Shelest, která se obratem chopila role doprovodu a vše kolem Týny zajistila, včetně nedělního odvozu domů. Týna s námi prožila ještě večerní zahájení i ranní zápas a všichni ji držíme palce, aby bylo zranění z kategorie méně vážné.

V sobotu večer je nejprve vlastní zahájení a nastupuje se po jednotlivých týmech. My jdeme první a holky vybíhají pod kulisou hry světel a kouře na palubovku za českou vlajkou. V našich řadách se objevují vlajky HB i české vlajky. Stejně nastupují týmy ze Slovenska, Slovinska a Polska. Následují hymny jednotlivých států a jsem moc ráda, že naše hráčky se chovají slušně. Následuje doprovodný program a na řadu přicházejí dovednostní soutěže. Za každý tým ve všech kategoriích nastupují vybrané 3 hráčky. Je to skvělá akce, doplněná světelnými efekty a fanděním z hlediště, takže si to všichni užívají. U14 vypadávají v základním kole, v semifinále vypadávají U13 a do finále postupují U11. Přiznejme si hned na úvod, že Hory „ulila“ start, za což byla (a vracím se holky k tomu kostelu) „potrestána“  tím, že nedala ten jediný koš U11. Ale vše se stihlo a holky soutěž vyhrály. Na to reagovaly ostatní hráčky a vyběhly, po vzoru místních hráček po vítězství v kategorii U13, k našim třem soutěžícím (Meda, Hory a Ágnes) a společně si všichni úspěch užily. Po předání cen nasedáme do busu a hurá na hotel. Čeká nás už jen krátká organizační porada na závěrečný den a hurá do postele. V trenérském pokoji se řeší pořadí. V U11 je celkem jasno – i když prohrajeme poslední zápas, jsme první. U13 a U14 je to o mini tabulkách, o několika variantách a je to strašně moc otevřených možností. Základem ale je v neděli vyhrát.

Ráno začínají U13 a my opět musíme využít služeb rodičů, aby se pan řidič vešel do svých hodin. Ale poprvé se nám rozcházejí hrací časy a první do boje vyrážejí U13. Děláme, že musíme vyhrát, ale už víme, že stejně budeme na 2.místě. Nechtěli jsme to říci holkám, ale někde to bohužel od rodičů prosáklo. U14 a U11 hrají ve stejný čas. V U11 chtěl soupeř vyhrát víc než my a mě navíc zradily hlasivky. Takže normálně má ze mě strach celá republiky, teď i půlka Polska - soupeřovy rodiče na mě koukali jak na psychopata. Estráda ale bohužel nebyla a naše holky prohrály. A začala diskuze ohledně vyhlášení – kdy a jak. Na dotaz jak U14 přišla odpověď z řad rodičů: „ Hrály jak *** a prohrály“... tedy ještě před zápasem  byla šance na stříbro, během zápasu se ukázalo, že stačí prohrát o 10b a bude bronz, ale holkám se zápase nepovedl a byla brambora. Skupiny se sjíždí na oběd, následuje balení, nakládání, U14 jsou poslední, ale zase za sebou už mají vyhlášení, takže se spěchá na U11 a U13, ale není ještě dohráno...prostě klasika zmatku a zkouška flexibility. Vše zvládáme. Bus veze na vyhlášení již sbalené U11 a U13, pak se vrací pro U14, jede pro U11, které převzaly obrovský pohár a zlaté medaile a přesouváme se k U13, kde čekáme všichni na závěrečné vyhlášení. Potom si děláme společnou foto, WC a tradá směr Krakov. Mám naplánovanou prohlídkovou cestu, ale i přesto raději využívám nabídky doprovodu Agniežky. První komplikace přichází s parkováním, takže nás bus vyhazuje na zastávce MHD nedaleko Wawelu (zeptejte se holek, co to je J ) a my jdeme na azimut, protože místní dominantu u Visly opravdu nelze přehlédnout a to i s ohledem na to, že k řece na hrad vyrazilo kromě půl milionu turistů, i půl milionu domácích - na špacír za pěkného počasí. Spěcháme do katedrály, kde probíhaly korunovace polských králů s tím, že se zavírá v 16,00hod dle informací z internetu. V 15,38, kdy jsme na místě, nám před nosem zavírají vchodové dveře. Ok, následuje můj historický výklad a kompenzace – zmrzlina. Projdeme přes opevnění, odkud vidíme zasněžené Tatry ke krakovskému drakovi a sledujeme, jak chrdlí oheň. Následně míjíme rektorát druhé nejstarší univerzity v Evropě a kolem domu, kde bydlel Jan Pavel II., místní rodák, se posouváme na královskou cestu, směr náměstí. Ještě, že jsou nastaveny 10%tní ztráty :-)))), mezi davy lidí kolem jsem měla velkou obavu, kolik děti se ztratí... Docházíme před 17,00hod na náměstí a následuje další moje přednáška a časově nám to skvěle vychází. Můžeme si v celou poslechnout jeden ze symbolů Krakova – trubače, který ukončuje svoji znělku přesně v ten okamžik, kdy byl zastřelen strážce města, který takto v 15stolet ohlašoval nájezd Tatarů. Naším cílem je vidět dřevěný vyřezávaný oltář v Mariánském kostele, který se otevírá ráno jako okno a večer- dle průvodce na internetu v 18,00hod, se zavírá. A protože je prostor malý, rozdělujeme holky do skupin a postupně posíláme....je 17,30 – 45hod a první party vidí oltář otevřený a druhý už zavřený.... Zapadající slunce vytváří skvělou kulisu a my vypouštíme holky do ulic s pokynem – kupte si suvenýry v místní tržnici a najezte se. Soukenickou tržnici si myslím, že většina vyřadila, ale mekáče v okolí znají všechny... Pak už nás čeká pouze cesta k busu a vyrážíme směr Praha. První hodiny cesty je v busu hodně živo, ze zadního sektoru se ozývá smích a písničky, ke kterým se přidávají i přední řady. Po první zastávce musíme vše trošku začít tlumit a pak už většina spí. V 1,15hod dle plánu přijíždíme na Zličín a naše cesta za zážitky a zkušenostmi končí. Za mě skvělý víkend se sportovním úspěchem a těším se nějakou další podobnou akci.

Za U11. V prvním zápase proti Spartaku Jelenie Góra jsme byly od počátku lepším celkem a vyhrály 81:31. Ještě před zápasem mi bylo jasné, že nastaveným pravidlům rozhodčích naše hra nebude sedět a tak jsme se do 3/4 trápily s počtem faulů. Po tajmu a vysvětlením hráčkám, jak bránit se holky ukáznily a zápas dohrály bez problémů. Druhé utkání proti Wroclawi vedla Vajdy a vyhráli jsme 79:34. V sobotu ráno v jiné tělocvičně proti domácím jsme vůbec nezačaly dobře, zcela o víkendu „vypadly“ podkošové hráčky (Schulzová a Horálková) a i ostatní hráčky nebyly schopné vyřešit hodně odstoupenou obranu soupeře. Na dotaz, zda i zde platí obranné vteřiny, bylo řečeno, že ano, ale přestože toto splňovala každá obrana soupeře, nikdy se nic nepísklo. V U11 ani neplatilo pravidlo přes půl, někdy se vůbec nedával míč rozhodčí při vhazovaní z autu, nepískalo se 5vt na vhození, 8vt na překroční půlky  a toto jsou zrovna věci, kde jsme mohli naší nátlakovou obranou získávat míče. Domácí jsme nakonec porazili 53:33. Další těžké utkání nás čekalo proti Slávii Trnava, kde opět první půlka byla vyrovnaná a zlom přišel až po přestávce. Konečný výsledek 53:29 nás katapultoval na vítěze turnaje bez ohledu na nedělní utkání. Zde nás čekala Olimpia Wodzislaw, která hrála z mého pohledu nejlepší basket na turnaji. Dobrá agresivní obrana, kterou nám dělalo problémy překonat, nedokázaly jsme ale překonat zataženého pivota v bedně a i přes několik upozornění tam odevzdávaly přihrávky. Nevracely jsme se včas do obrany, ztrácely na zdvojování soupeře, které běžně polské týmy hrají. Chybělo trošku i nasazení a moje kaučování – odešel hlas. Po vyrovnané hře jsme šli po přestávce do až 10ti bodového vedení, ale v poslední části hry jsme vedení nedokázaly udržet a nakonec podlehly soupeři, který opravdu moc chtěl vyhrát 39:45. I tak jsme na turnaji získaly 1.místo. MVP turnaje byla zvolena Saša Shelest, cenu nejlepšího týmového obránce si odnesla Tonda Špejzlová, v all-star byla ještě Agáta Pašková. Ta předváděla skvělé výkony po celý turnaj, stejně tak jako Meda Malečková, která rozhodovala utkání proti domácím.

V kategorii U13 jsme nastoupily v oslabené sestavě, protože mnoho hráček z této kategorie doplňovalo tým U14. První den jsme se na hřišti trápily- v obraně jsme zbytečně faulovaly a v útoku se nám nedařilo tvořit hru. Další den holky nastoupily do zápasů odhodlaně a tomu i odpovídal výkon na hřišti. Holky hrály kolektivně, začaly bránit podle pravidel a začalo se jim dařit. Díky tomu jsme se dostaly i do bojů o medaile. Poslední den nás čekal papírově nejslabší soupeř, holky zápas nepodcenily a dotáhly ho do vítězného konce, který jim donesl krásnou stříbrnou medaili. 

Do all star týmu byla vybrána Rozálie Štiková a nejlepším obráncem týmu se stala Kristýna Holubová. 

 GTK Gdynia - HB  63:18

HB  - BA Spartak Myjava 31:39

MOSiR Bochnia- HB 26:38

BK AŠK Trnava - HB 34:45

Felix Zasavje -HB 33:80

U14. První zápas jsme odehrály za mě s nejsilnějším soupeřem. I přesto, že holky měly za sebou dlouhou cestu, šly do zápasu naplno a hrály výborně (Jelenia Góra). Ve druhém zápase jsme měly špatný vstup a poté jsme celý zápas dotahovaly. To se dařilo, ale bohužel styl pískání byl jiný než v ČR a smolně jsme prohrály o 3 body (Wroclaw, vítěz turnaje). V sobotu nás čekaly dva slabší soupeři a já se těšila, že zápasy budou na pohodu. Ovšem na stojící obranu na hraně bedny se velice těžce hraje a nám se nechtělo. Silou vůle jsme zápasy vyhrály (Trnava a Bochnia) a s bilancí 3 výhry a 1 prohry jsme měli před sebou nedělní zápas, kde se hrálo o medaile. Veliké neštěstí se stalo v ranním zápase, kdy se náš nejlepší obránce zranil a museli jsme navštívit místní nemocnici. Jako suvenýr si Dubiuk odváží polské berla a sádru. Podle vzájemných výsledků jsme nedělní zápas měly vyhrát minimálně o 20. Soupeř chtěl, ale my bohužel ne. V tomto zápase se zavřela sestava, hrálo se o stříbrné medaile. I prohra o 10 bodů by nám zařídila aspoň bronz. Opět obrana na hraně bedny, kterou jsme nedokázaly přejít, nebyly jsme v obraně vůbec aktivní, nechávaly jsme si dávat jednoduché koše po 1/1. Prohra o 20 a velice smutné zakončení turnaje. Individuální ocenění si z turnaje veze zaslouženě Malečková a Smrčková.