Matěj Kuděj, 2.1.2020
Nevím jak vy, ale mě Silvestr připadá jako jeden z nejtrapnějších dnů roku – „TEĎ se budeme bavit“…takže ho již několik let ignoruji. Nebylo tomu jinak ani v roce 2019, ale přesto byl letos něčím zcela odlišný. Bude Matěj nejmladší 2019 a nebo nejstarší 2020????? Od odpoledne jsem tlačila ručičky hodinek dopředu a trnula, kdy se ozve Kateřina. Když bylo 21,00hod uznala jsem, že to už zvládnou a šla jsem spát. Lehce mě vzbudila palba první linie kolem půlnoci a zpráva Káči, že to zvládla. Ráno za svitu slunce jsem vstoupila do roku 2020 a do brutálního „detoxu“ (majolky a šáňa – díky Ježíšku – už bylo až dost….)
Na Nový rok večer kolem 22hod píšu Kateřině, že dnes se asi už nic nestane a že jdu spát. Šla jsem ale žehlit pro Matese ještě nějaké vybavení a pak koukám na telefon: „praskla mě voda, jedeme“. Následně mi ještě Káča volá, že už jsou na cestě do porodnice. Pak přichází dlouhá noc….jsem v kontaktu s Kůďou. Už konečně přesně vím, co znamená „lev v kleci“…chodím po bytě, vytahuji alba fotek dětí, když byly malé a prohlížím si je. Otevírám šáňo a propadám sentimentu. Ještě nedávno to byla moje malá holčička a teď tam někde trpí….stále si píšu s Davidem, alespoň mu obstarávám program v nekonečném čekání na chodbě. Mezitím informace přeposílám strejdovi Mártymu a prababičce. Ve 2,32hod David píše, že je připuštěn na sál. Přichází muka – tak píšu tyto řádky….. Naštěstí vím, že síla HB rodiny je obrovská a na porodním sále má službu Hanka Šafránková.
Je 2.1.2020; 20,30hod a já se vracím…to byl tedy den….
Od 2,30hod sedím a píšu si s mojí paní matkou. Dopíjím šampus a trnu. Popelník na balkóně přetéká. Bolí mě hlava. 3,30hod a stále nic. Vždyť ji píchali epiduralku, co se děje??? Je neuvěřitelné, jak se ty ručičky hodin ne a ne hnout…. Očima hypnotizuji mobil a pak to píplo. Je 4.21hod „ufff konečně“ a první fotka. Je mezi námi. Opatlaný mazem, hlavičku od krve, ale leží na prsou své šťastné maminky a shora přihlíží neméně šťastný otec. A o vše se stará „kmotra“ Hanka. Následuje série fotek a já mám oči plné slz. Přeposílám Mártymu a prabábě. Situace se uklidňuje a přicházejí již roztomilé fotečky. Uf. Jak úžasný je tento zázrak přírody. Jak silné emoce stojí za příchodem nového človíčka této planety. Naprosto vyčerpaná jdu spát. 5,30hod a volá Kůďa: „tady ji máš“….slyším Kateřiny kňouravé „ahoj mami“ a někde za tím pláč. Co jí mám říct?? Jak strašně jsem na ni pyšná, jak strašně moc ji mám ráda??? Tak se ptám: „Neřvala jsi doufám jak hysterka?“ „Mami řvala“…a stejně ji mám ráda, ….vždyť já řvala stejně jako ona. Krátce pohovoříme a jdu spát. Čekají mě krásné 2,5 hodinky spánku. Zamlada to člověk dával běžně, ale já jsem babička… Když budík zazvonil, vůbec jsem nechápala, co se děje…co je za den, jaké datum, kolik hodin. Jejda, musím jet na Zličín. Cestou dostávám foto od Káči – Matěj v inkubátoru…CO SE DĚJE??? – řídím, kouřím, píšu….“nic, Hanka říkala, že mu byla zima“….díky Bohu za kmotru… Na Zličíně se setkávám s pí.zástupkyní ZŠ a současně s podáním ruky se ptá, jak mimčo. Říkám, že jsem 5hodin babičkou, spala jsem 2,5hodiny a ať ode mě dnes hlavně nečeká žádné zásadní rozhodnutí. Jdeme do haly… já dnes dostala nejenom vnouče, ale taky domov pro moji HB-rodinu. Přichází paní ředitelka a společně 1,5hodiny plánujeme naši společnou budoucnost a mě zase emoce trhají žíly. Jdu do auta a začínám řešit všechny nepřijaté kontakty. První je pí.Hibalová. Matějova první sudička mě jasně instruuje, že je třeba zakoupit kruh na lepší sezení pro matku. Tedy nelením a jedu koupit kruh. Jak ve Třech oříškách…do cesty mi padl koš s basketbalovými míči velikosti 1….Odjíždím s nákupem domů a hle, druhá sudička – pí.Vejvodová píše, že je třeba koupit denní tisk, aby věděl, co se ten den ve světě stalo. Píšu, že mi tedy chybí poslední sudička – PČR. Ta prý musí pomáhat a chránit. Ale ozývá se jiná sudička a tou je pí Froňková z Plzně. Do toho píše Káča, co potřebuje a tak letím ven. Kupuji noviny a zadané věci v lékárně. Přecházím, sice zcela vykolejená, ale řádně přes přechod a dočkám se troubení projíždějícího auta…..kurňa, já jsem bába, jsem úplně vyřízená !!!….koukám za volat a vidím známou tvář…pan Ryšavý (když nebyl v obleku zajíce, skoro jsem ho nepoznala)…. „Hodně štěstí do nového roku a co, už jsi bába??“…jo, asi 6hodin :-)
Kateřina ještě nevylezla z postele. Znám to….po porodu svého drahého synka, který trval krásných 11 hodin a miláček měl 4,5kg, jsem taky úplně nebyla v pohodě… čekám na pokyn, kdy budu připuštěna do porodnice. Sedím doma, vyřizuji gratulace a zmítá se mnou zimnice únavy-nevyspání-vyčerpání….jsem přeci bába. „V 16,00hod“ píše Kůďa. Cestou výtahem ještě přijímám gratulace od trenérky HB-žen B a jedu.
K Apolináři jedu pomalu. Nemám kam spěchat, jsem bába a nic mě neuteče. Hledám parkování a bez ostychu obdivuji architekturu této budovy…koneckonců, jsem přeci vystudovaný stavař !!! Jsem fascinována touto budovou (vidím ji poprvé zblízka…tedy opomenu-li, že jsem se zde narodila). Přichází pantáta a jdeme po úžasném schodišti nahoru. Hledáme paní Kudějovou. Mimořádně můžeme na pokoj. Tam na posteli leží moje Kačenka – bílá jak sněhule, ale v očích obrovsky šťastná. Prožila zázrak zrození a je máma. Dáváme ji dárky a žádáme sestru „o přidělení Kuděje Matěje“. Přijede vozíček a v něm malý uzlíček….fotky neuvěřitelně zkreslují… přede mnou leželo ministvoření, hlavička do dlaně, roztomilé rtíčky, zavřené oči a vyzařující láska – jsem tady, jsem váš- …nechte mě trošku odpočinout a pak budu s vámi žít život, který je nám předurčen. David laskavě Matese hladí po hlavičce a bere jej do náručí. Je skoro neuvěřitelné, co dokáže láska….kolik jste jí viděli během Vánoc? a kolik jí prožijete během života? Tato je opravdu ta nejčistější ze všech. Nééé, mě ho nedávejte, to nezvládnu… Je to tady. Do rukou dostávám dar, který má 4 kila a jasnou podobu….za rok ke mně poběží…za dva na mě bude křičet „babi přihraj“, za 8 let mě přijde ukázat, která spolužačka ve třídě je nejkrásnější a v té době bude v přípravce HB….za 13 let, až půjdu do důchodu, bude dělat ksichty a naznačovat jací jsme všichni *dio*i a že on to rozhodně ví nejlépe. A třeba za 20 let přijde a řekne:“Hani, toto je Pipka Pipková z HB a já ji miluju“…a budu prabába.
Sedím v nemocničním pokoji a v náručí mám krev své krve. Nebojte, žádné ťuťu ňuňu se nekonalo !!! „Mates, je tu bába, tak co mi řekneš....koukej se mnou mluvit !!!!“ ////tedy vím, že dítě 15hod po porodu tak úplně nekomunikuje/// . Za 2 hodiny na pár vteřin otevřel oči, takže bohužel ani nevíme, jakou barvu mají. Ale víme, že je tu s námi a že ho zahrneme všichni láskou. Například já přinesla první dárek. Kdo by si myslel, že to bylo něco jiného, než basketbalový míč, pak by se mýlil. Kateřina pochopitelně obratem reagovala a zkusili jsme, jak Matesovi míč „sedne“ na ruku. Nechci nijak předjímat, ale myslím, že to dá….
Je čas kojení a návštěvy musí opustit nejstarší porodnici v Čechách. Sedám do auta a jedu domů….vidím krásu Hradčan a přemýšlím, do jakého světa ten nevinný človíček přišel a co ho čeká…..no já bezpochyby neovlivním oteplování planety a nemyslím si, že by někdo jiný z jeho prarodičů ovlivnil ekologickou situaci ve světě…přesto všichni věříme, že NÁŠ Mates přežije všechny hrůzy a nástrahy v letech budoucích a že třeba i jeho děti jednou uvidí krásu Hradčan a uvědomí si, že na světě je tak krásně…
Přicházím domů. Vyřizuji další gratulace, přeposílám další fotky….únavu už ani nevnímám…já vlastně už ani nevím co je za den, jaké je datum… vlastně si ani neuvědomuji, že tomu prckovi ještě není ani 24 hodin a stalo se toho tolik… No a „konečně“ je tu poslední sudička. Obratem reaguji na její sms a volám do Hlubočep pí. Štenclové. Je toho tolik, co někomu potřebuji říci… a já, jakožto naprostý asociál, využívám plně této šance. Vyprávím ji o sudičkách a že ji „předběhla“ pí.Froňková. Takže Matýsku, ty prý máš právo na sudičky čtyři. A kdybys snad měl někdy s něčím v životě problém, ráda ti na ně předám telefonní kontakt :-) :-) :-)…ne ne ne…strašně děkuji a protože znám sílu HB rodiny a pevně v ni věřím, jsem si jista, že kdyby Matějovi někdy bylo ouvej, ví, kde najde pomoc. A stejně tak bude vědět, že on pomůže všem, kteří budou pomoc potřebovat.
Na dárek do života jsem mu napsala, aby vždy zůstal sám sebou. Pevně věřím, doufám a přeju mu, aby jeho srdce bylo natolik čisté a rozum natolik chytrý, aby i jeho cesta životem byla poklidná, vyrovnaná a spokojená.
Děkujeme všem – a že vás bylo strašně moc a z nejrůznějších koutů a strašně moc si toho vážím já i všichni v užší HB rodině – za gratulace.
…no, asi tentokráte nebudu dělat cenzuru….chci, aby tento HB týdeník byl napsán srdcem, třebaže řízlý alkoholem, ale prostě můj Matějovi…. A omlouvám se všem, které to nudilo….
