vícemistrovský titul v U17
Další víkend v plné polní....ve čtvrtek odjíždí bojovat na Národní finále U12 do Žďáru a U17 čeká MČR v Hradci.
Neděle večer - právě jsem se vrátila ze Žďáru a přiznám se, trošku rozpačitá. Když položím na stůl plusy a mínusy, určitě jsme v kladných hodnotách. Právo na účast na Národním festivale mají týmy z druhých míst z jednotlivých krajů. Já se do Žďáru tak trošku vnutila a vzali nás i přesto, že jsme v Praze byli až na 4.místě. Takže se neočekávalo, že budeme kandidátem na medaili. Mým cílem bylo odehrát zápasy s jinými celky, než ten věčný kolotoč v Praze a zjistit, jak na tom jsme v celorepublikovém měřítku. A tady musím říci, že cíl byl naplněn do míry vrchovaté. Odehráli jsme 5 zápasů; v jednom jsme jasně vyhráli a bylo fajn, že dostatek minut dostaly všechny hráčky. Pak jsme odehráli 4 vyrovnané těžké duely, kdy jsme 2x vybojovali vítězství a 2x odešli poraženy. Bonusem na kladné straně bylo konečné 4.místo z 10ti účastníků, takže paráda. Pak je ale třeba se mrknout na opačnou stranu. Naše obrana sice byla agresivní, čemuž odpovídal počet faulů, které jsme měli, ale bohužel nepřinesla úplně to, co od ní čekám – zisk a následný rychlý protiútok. Protože co jiného bychom s naší výškou měli hrát. V útoku se spoléháme na hru 1na1, kterou si myslím, že zvládáme dobře. Jenže bohužel obraz hry v mini se poslední dobou tak změnil, kdy věčný boj s větrnými mlýny – zóna, zdvojování apod. přinesl stále se více a více rozšiřující trend – obránci stojí u svého hráče, ale někde na úrovni bedny a při jakémkoli nájezdu útočníka se scvaknou a je hotovo. Tedy hra 1na1 z rejstříku útoku vypadává. Zbývá tedy lepší kombinační hra, ale na tu ještě holky v U12 prostě nejsou dostatečně vyzrálé. A nebo střelba, což mají v U12 zakázáno. Pak už nezbývá než koukat, jak se trápíme v často nesmyslných nájezdech, kde nám ale vůbec nehraje do karet, že neumíme driblovat. Realita nám otevřela oči, kde je ještě mnoho prostoru pro zlepšování se. Co holkám nelze odepřít, je bojovnost a za to jsem strašně ráda. Bohužel víkend se moc nepovedl 2011. Ty měly turnaj táhnout a 2012 je měly doplňovat. Chvílemi to ale vypadalo, že jediný, kdo chce dát koš, jsou 2012. K bramborové medaili vezeme ještě individuální úspěch, když do all star byla vybrána Julie Mehed.
A velké díky fanouškům, kteří udělali holkám skvělou kulisu a já stále věřím, že tento tým ještě nedozrál, že máme ještě hromadu práce a že se určitě ještě zlepšení dočkáme.
Velké věci se ale odehrávaly v Hradci. Mártyho a jeho U17 stejně jako loni postoupili na MČR a stejně jako loni v bezvadné týmové náladě, podpořeni rodiči a stejně jako loni z místa, které naznačovalo, že by se s tím dalo něco dělat, ba co víc, z lepšího, než loni. Loni rozhodl o totálním propadáku hned první zápas. A tak byla otázka, jak se tým a Márty z loňska poučí a jak si to osud pro ně přichystal letos. My ve Žďáru v sobotu vyhráváme, zavíráme do šatny a čekáme, co napíše Káča. VÝHRA a propukáme v obrovské ovace. Určitě to bude tím, že jsme U17 poslaly pozdrav :-). Holky v Hradci s KP Brno tentokráte vše ustály a zajistily si postup do čtyřky. V neděli se jim do cesty postavil další moravský celek – Žabiny. Já nasedám ve Žďáru do auta a ještě než vyjedu na dálnici, přichází zpráva, že holky vyhrávají a mohou tak propuknout nekontrolovatelné ovace. Máme placku a pondělní odpoledne rozhodne, zda zlato, či stříbro.
Je pondělí, resp. již 20minut úterý. Na stole mého bytu stojí prázdné skleničky a v kuchyni několik lahví prázdného šáňa. Ale vše začalo ráno...je jasné, že z Hradce přivezeme medaile. Pravděpodobnost, že zaskočíme lvice na domácí půdě a sebereme jim titul, není moc vysoká, ale stále existuje. Před zápasem se pomalu plní hlediště a mě dělá obrovskou radost, kolik fanoušků HB našlo cestu na finále. Utkání se našim holkám tak moc úplně nepovedlo a všichni věděli, že své maximum holky daly do předchozích zápasů. I tak bojujeme, hnány skvělým kotlem, do posledních vteřin. Pak přichází radost domácích a na naší straně slzy. Je to jasná bezprostřední reakce. HB kotel hráčkám děkuje a z hlediště zazní „tak jsme druhý no a cóóó´“.....vrací se mi vzpomínky, kolikrát jsem toto slyšela....Myslím, že již během předávání medailí holky pochopily, že dosáhly skvělého úspěchu, že obhájily svoje postavení v tabulce a že se mohou radovat. A na jejich tvářích se slzy změnily v úsměv a radost a několik dalších dlouhých minut si svého úspěchu společně s fanoušky náležitě užívaly. Až z pocitu štěstí a radosti přešly opět k slzám, neboť to bylo poslední utkání, které v tomto složení pod vedením Mártyho odehrály. A tak se plynule opět přešlo k pláči. V době, kdy se holky následně v šatně loučily s Mártym, se již venku připravovala závěrečná akce skvělých fanoušků, kteří své ocenění dostali i od šéfa mládeže p.Landy. Zatímco v šatně probíhalo bezpochyby srdceryvné loučení, venku se chystala oslava. A pak už tým přichází. Za potlesku a skandování se ozve „Niky má narozeniny....my máme přání jediný...“ a Nikola žasne. Nestačím fotit a ...a je to jako kdysi....opět HB rodina nezklamala. Skvělá organizace, šampus, dort, oslavy....
Tedy nechci se úplně dostávat do sentimentu, ale přiznám se, že jsem už moc nevěřila, že opět dokážeme restartovat tu obrovskou sílu HB rodiny a navázat na všechny ty úspěchy, zvyky, nadšení, nasazení, které nám covid přetrhal. Ale po posledních dvou víkendech mohu s klidem konstatovat, že HB síla je veliká a HB srdce dostalo opět ten správný rytmus.
Holkám i Mártymu moc gratulujeme a Julii Pilařové a Nikole Večeřové navíc k zařazení do all star.
Jinak ještě není úplný konec. Stále jedeme podle upraveného rozpisu, protože tento víkend ještě čeká NF U13 a hraje se Šmoula.
