PF 2021
Jsme v půlce vánočních prázdnin. Máme za sebou sváteční dny, nyní prožíváme regeneraci zažívacího ústrojí a za pár dní se s rokem 2020 budeme loučit.
Jaké to bude loučení? Smutné. Protože smutný byl celý tento rok s magickým číslem 2020.
Pro naši rodinu ale začal neobyčejně šťastně. Hned druhý den tohoto roku přišel na svět Matěj. Gratulace se sypaly ze všech stran a nikoho ani ve snu nenapadlo, že pro toho malého človíčka se stane „normální“ pohled na lidi s rouškami a že skoro polovinu svého prvního roku života prožije v karanténě.
Kateřina poměrně záhy opět naskočila na palubovky a těšila se, že s 06-tkami, poprvé sama jako trenér, proklouzne na republiku. Teoretická šance se otevírala i 09-tkám, ale ostatní kategorie v sezóně 2019/20 tahaly za kratší konec. A tak čistě z pohledu sportovních úspěchů bylo pro nás předčasné ukončení sezóny skoro vítězstvím….
V březnu ale přišlo něco, co naše moderní civilizace určitě nečekala. A jakoby Matka Příroda už řekla dost: lidské plémě jest tu přemnoženo, máte se moc dobře a ničeho si nevážíte. A jako v minulosti poslala mor, či válku, tentokráte byl nepřítel neviditelný, ale taktéž zákeřný. První zprávy nikdo nechápal a ať už Vláda udělala jakékoli chyby, nezávidím jim ani na vteřinu, že musela nastalou situaci řešit. Já měla „na krku“ pouze 200 lidí v HB a vůbec jsem netušila, co dělat….nervozita gradovala, někdo věci zlehčoval, někdo se bál.
Jako mladá jsem byla věčnou rebelkou a revolucionářem. V březnu 2020 jsem tyto svoje „dovednosti“ oprášila a angažovala se směrem k ČBF, aby se soutěže nehrály. Sice na mě půlka lidí koukala blbě (což k revolucím patří), ale osud to tak nakonec stejně zařídil. Jen mě to „stálo“ mozkovou mrtvici. V pátek 13.3.2020 jsem se podruhé narodila. Ráno jsem neotevřela oční víčko. A když jsem si ho zvedla, viděla jsem 2x a obrazy asi tam 1,5m od sebe. Pán Bůh na mě ale byl milosrdný a „postižení“ bylo minimální. Takový vztyčený prst, varování – nekuř, nepij, nežer jak prase. V ten den začala karanténa, zemřela Dana Zátopková. Já ležela v nemocniční posteli a trénovala jsem – zvedala jsem víčko, zaměřovala na 1 bod a posilovala a posilovala. Po necelém týdnu mě odeslali domů, protože v Motole se začínal šířit covid.
Další týdny jsem prožila v domácí rekonvalescenci a uvědomila si, že mám skvělé děti. Márty se u mě střídal s Káčou a já tak dostala neobyčejnou šanci si užít Matese. Učila jsem se vidět a radovala se s každého centimetru navíc, kdy vidím obraz jednou. Doma se přestalo vařit na litrech oleje, k večeři byla zelenina 100x jinak, pila se voda a denně procházka, nebo alespoň cvičení. Tělo si vyloženě rochňalo a celkem rychle se vracelo do plné kondice.
Pak jsme začali chodit ven a začalo se trénovat. První setkání s holkama bylo skoro dojemné. Skoro jako bychom se styděly navzájem. Roušky, na míče jsme stříkali dezinfekci, když se přišlo domů, hned se roušky vyvařovaly.
Pamatuji si, jak jsme jednou měly venku trénink a letělo letadlo. V únoru ještě věc zcela běžná, kterou nikdo neřešil. V květnu věc naprosto úžasná, mimořádná. Koukaly jsme všechny nahoru, jako když letadlo vidíme poprvé….
Nakonec jsme se dostali i do haly a odehrála se i nějaká přátelská utkání. Se sezónou jsme se rozloučili improvizovaným turnajem hráček a posezením s rodiči. Nikoho v té chvíli ani nenapadlo, že takto se vidíme na dlouho naposledy.
Léto pro nás bylo plné nervozity, zda klapne soustředění. Zda vůbec bude možné ho konat a já si donekonečna lámala hlavu, co budu dělat, až někdo bude mít teplůtku. A jakože ji na 200% někdo mít bude – únava, sluníčko, přetížení.
Vše klaplo. Soustředění proběhlo bez problémů. Přesto se odehrálo něco jinak – nestihla se udělat trička a nebylo možné udělat společnou fotku. Jinak jsme ale odjížděli s tím, že máme natrénováno.
Proběhly podzimní přípravné turnaje, ale vše už za určitých omezení – roušky, bez rodičů, s bezinfekčností apod. Nicméně pořád jsme mohli trénovat a hrát. Jenže covid svoji sílu opět zvyšoval. Plémě lidské se rychle oklepalo a na vahách normální život versus omezení a zdraví, převládla touha žít plnohodnotně.
Já se přiznám, že ve mně se to strašně pere – jsem blíženec, dvě osobnosti a řeknu vám, někdy je hodně těžké je ukočírovat. Na jednu stranu chápu herce, sportovce, hospodské, že chtějí pracovat. Ale když to nejde, tak co se dá dělat? Zavřena je půlka světa. Říkám si – tak to otevřme, ať se promoříme, ono to nějak dopadne. Pak ale začne křičet moje druhé já. A co když skončíš mezi těmi 500ti lidmi v hangáru v Letňanech? Co když ti zemřou nejbližší? Co když ty?
Situace se zhoršovala, sledovali jsme denně stoupající počty nakažených a tušili, že to není dobré. V září se ale soutěže rozeběhly a my si užívali nového domácího prostředí na Zličíně. Od sezóny 2020/21 nastupujeme i v juniorské nejvyšší soutěži, pod vedením nového trenéra Rendy Štěpánka. Tady se už bavíme opravdu o vrcholovém sportu a k němu patří např. i TV-com. Srbovic kolem toho lítají celé září. První utkání EL U19 se blíží. Vše je připraveno, kabely kamer nataženy. Jenže v týdnu se utrhl šroub na stahování koše a ten zůstal dole. Okamžitě nastala panika a pan školník desku upevnil na správné místo pomocí lan a provazů. Ok. V den D vstupuji do haly a narážím na kýbl…za druhým košem na zemi louže. Teče střechou….takže premiéra opravdu hodně vypečená.
Pak prožívám de-ja-vu…. EL U19 má jet výjezd Havířov – Ostrava. Stejně jako v březnu EL U17 a já dělala vše proto, aby se nejelo. Tentokráte ve čtvrtek padla do karantény Ostrava a jet na otočku do Havířova byl opravdu čirý nesmysl. A jako na jaře jsme tento výlet měly společně se Spartou. A jako na jaře se nakonec nikam nejelo. Nicméně víkendová utkání se měla ještě hrát. Nastal zmatek – příkazy shora byla chaotické, nikdo pořádně nic nevěděl, skoro vše se dalo vysvětlit v různých pohledech, informace se stále měnily.
Nakonec hrály pouze DL U19 a v neděli U15. Poslední zápasy se odehrály 11.10.2020. Minižákyně soutěže vůbec nezahájily.
Přišla řada týdnů, kdy jsme chodili do parku. Ve dvou, v šesti, v deseti. Přišla zima a přišel PES. 7.12. se s velkou slávou, v počtu 10ti a s rouškami vracíme do haly. Naše nadšení ale netrvá dlouho. Celých 10 dní.
Samotný závěr roku 2020 prožijeme v režimu PES 5. Díky zákazu vycházení po 21hod zůstane obloha na Silvestra černá. Stejně jako naše duše v tomto roce.
Jenže my musíme jít dál. Pokud člověk nemá režim, má obrovskou tendenci lenivět. To je jedna z nejzákladnějších lidských vlastností. A taky jeden ze sedmero hříchů. Neříkám, že je to špatné, že se s tím nedá žít, ale upřímně, nejde to dlouho. Člověk potřebuje povinnosti, řád, potřebuje pracovat. S tím pak přichází emoce, které lenivění nepřinese – radost a smích, smutek a slzy, únava a pocit dobře odvedené práce. A člověk emoce potřebuje. Potřebuje taky lidi kolem sebe. Obejmout se, popovídat si, pohádat se, usmířit se. Člověk potřebuje cíl, za kterým se vydá. Ví, že bude muset přes překážky, ale rovná cesta vede záhuby.
Na prahu roku 2021 přeji všem lidem, aby zaťali síly a vyrazili na cestu plnou překážek, která vede ke štěstí, úspěchům, radosti. Aby všechny překážky překonali plni elánu, za podpory svých bližní a aby se ke svému vysněnému cíli dostali.
Přeji nám všem, abychom nad virem co nejdřív vyhráli. Abychom boj vedli zdravým rozumem, aby jednoho krásného dne nebyl žádný PES a náš život se „omezoval“ pouze běžnými limity…jako je třeba počasí, roční období, den a noc.
Všechno špatné je pro něco dobré a tak pevně věřím, že až se jednou vrátíme do normálního života, zůstane v nás alespoň špetka pokory.
To vše ale zvládneme pouze tehdy, budeme-li mít vůli a sílu a především budeme-li zdraví. To se přejeme pokaždé a dost možná se to už stalo frází. Tento rok nám ale otevřel oči a je cítit, že přání „hodně zdraví“ má úplně jinou váhu a opravdu víme, co říkáme.
Za sebe i za svoji rodinu přeji všem hodně zdraví a hodně sil, které nás dovedou ke štěstí, spokojenosti, úspěchu a ke splnění našich přání. A ať vás provází láska.
PS: od pondělí 4.1. se vracíme do tréninkové procesu !!!! Zatím nevím jak a kde a za jakých podmínek, ale určitě něco vymyslíme a dáme vědět.
