mimořádný 9. - 23.3.
To bylo tak….
Kdesi v dáli v Čínské zemi začal řádit vir. Celý svět hleděl, kterak se mu daří napadat neuvěřitelnou rychlostí člověka za člověkem. A protože díky cestování je svět vlastně malý, virus se rychle dostal do Evropy. A začal řádit. Jako by si matka příroda říkala: “Už mě lidi pěkně štvete, je vás tady moc, nechováte se ke mně hezky, žijete si jako pra*ata v žitě a moc si toho nevážíte…takže já vás potrestám“.
V pondělí 9.3. jsem měla normální den, ale už řešila, zda bude přípravka na Socháňce ve čtvrtek, když na Praze 6 bylo doporučeno nechodit do školy. Myslím si, že v té době nikdo z nás „koronu“ moc vážně nebral.
V úterý 10.3. padlo rozhodnutí zavřít školy. Začala jsem žít ve strašném tlaku – nesu odpovědnost za 200 dětí, musím udělat rozhodnutí. Aby nebylo hysterické, ale aby bylo zodpovědné (nechtěla bych v této době řídit stát ani za milion…). Začalo se obratem řešit co soutěže, jak budeme trénovat, kde se tělocvičny zavírají, 50 telefonů, 100 sms a desítky mailů – pokynů z obcí, škol apod. Jen pokyny z ČBF nebyly. Přípravky jsem obratem zrušila, upravila tréninky a jela trénovat.
Ve středu 11.3. se nejvíce řešilo, jak hrát, či nehrát soutěže. Smršť mailů a telefonů pokračovala, oči přilepené na televizní obrazovce. Připravujeme program jak dál, ale situace se mění co hodinu. Něco někde padne – hned někdo volá s dotazem, ale my na řadu věcí neumíme odpovědět, protože čekáme na ČBF a sportoviště…prostě mazec…. Obrovský problém vzniká s víkendem. Nejsem úplně paranoidní, ale připadá mi nesmyslné hrát…pardon …nějaké pitomé PP minižactva, když se kolem plíživě blíží nebezpečí. Jdu na trénink. Už druhý den se na něj vůbec nesoustředěním. V noci píšu na ČBF a všem dalším, aby se uzavřely soutěže…
Čtvrtek 12.3. – jak je to vše pomíjivé. Já se tady 3 dny nervuji a je rozhodnuto. Zavírají se i sportoviště, nikde nesmí být více jak 30 lidí. Hotovo, je dohráno. Opět smršť mailů, sms, telefonů. Ruším obratem poslední trénink malých, kam už některé přijely. Márty jde ještě s velkýma holkama a zavíráme krám. Stavovala se u mě Kateřina a tak jsme si říkaly, že si alespoň pár dní odpočineme, ale přemýšlely jsme, jak dlouho to asi bude trvat.
Pátek 13.3. v 5,00hod vstávám na toaletu. Nemohu odlepit oko – no to se občas v noci stane. Pak vidí dvojmo…no jsem debil…vyškrábu se po schodišti na WC a zpět. V 9,00hod se situace opakuje a začínám být trošku zneklidněna. Vše vidím 2x, jeden obraz je rovně, druhý asi 1- 1,5m od něj a padá… No nic, dám kávičku, cigárko a volám dětem, že nevidím. Ale sama jsem uznala, že si zajdu na očí. Jo a ještě si musím umýt hlavu. Děti zosnovaly plán, přijela Kajk a že jedeme do Motola. Cestou k autu jsem nadhodila, zda by to nemohla být mrtvice. Tajemný výraz Kajk mě trošku rozhodil. Nutno podotknout, že Motol nezklamal. Já si obrovsky vážím práce sester a lékařů, ale někdy mám pocit, že tomu chybí lidskost. Na druhou stranu to chápu, řešit hysterie pacientů musí být hodně náročné a nejsem tam sama. Na urgentu zrovna ječel zdravotní bratr na jednu pacientku - co tam dělá, že je tam poslala nějaká blbá sestra. Nás poslali pochopitelně na oční, i když Kajk navrhovala urgent neurologie. Na očním se sestra poptala co mi je a posadila nás s tím, že to asi bude chvilku trvat. Když mě záhy měřila jiná sestra oční pozadí a tlak v oku, nevrle mi říkala, ať otevřu to víčko! Snažila jsem se jí vysvětlit, že to nejde a že právě proto jsem tam. “Mářo pojď mi tady zvednout víčko, paní prý nemůže“. A tak si s Kajkem v pátek 13.3., v době, kdy se řeší nouzový stav v České republice, sedíme na očním a čekáme…1,2,3 hodiny… Sestra občas vyjde, kouká se na nás jak na vetřelce, doktor občas odběhne a pak to přišlo!!! „Paní Brejlová“. Pan doktor byl skvělý :-). Připadalo mi to, jako kdyby celý den léčil rýmičku a konečně přišel nějaký vážný případ. Jakoby s nadšení křičel na kolegu: „Hele Franto, mám kompletní ohraničenou obrnu třetího mozkového nervu“… Já jeho nadšení tolik nesdílela. Sice jsem vůbec nechápala co to je, ale tušila jsem, že to rýmička nebude. Najedou ale začali kmitat, že je malér, jak to, že jsem tam 3hodiny seděla, že jsem měla jít rovnou na urgent a že hned musím na neurologii a opatrně, ale rychle – uzel A, 4p. Tam ovšem neurologie nebyla, poslali nás jinam, kde taky bohužel nebyla. Když už jsme ji našli, řekli nám, že máme jít na urgent….pohádka o slepičce a kohoutkovi… Na urgentu mi byl ale přidělen nejvyšší stupeň priority a šla jsem poměrně rychle na řadu. Takže po krásných 4 hodinách jsem konečně byla někde, kde se o mě někdo postaral a vlastně tam, kde jsme začínaly. Pak jsem sice ještě hodinu seděla v ordinaci urgentu, ale už byla po CT a hlavně už o mě někdo věděl. Nařízená hospitalizace mě nepřekvapila, jen jsem nechápala, proč zvažují JIP, když mě vlastně nic není… To už jsem ale byla unavená a byla jsem strašně ráda, když jsem se v 16,45hod dostala na oddělení a do postele (příchod do Motola byl v 10,15hod).
Přijet na víkend do nemocnice a navíc v době korony, je trošku ztráta času. Lékaře jsem 2 dny neviděla, nikdo mě neléčil, jen byla MR a lumbálka. A tak jsem spala a spala a spala. A cvičila s okem. Vzpomněla jsem si na svoji očí lékařku – oko je sval. Takže se vracím ke své teorii, že vše se dá rozběhat. Nastavila jsem sama sobě jakési cvičení s okem a spánek prokládala cvičením. A stále se to lepšilo. Měla jsem docela hrůzu, jak bych žila s dvojím viděním????, jak bych řídila auto????, kolik bych viděla hráček a míčů na tréninku????
Paní doktorka přišla až v pondělí a byla skvělá. Vše jsme probraly, mrkla mi ještě na moje artrózou prolezlé kyčle a páteř, stanovila léčbu a hlavně říkala, že oko by se mělo vrátit do normálu. Co bylo příčinou, ale nikdo neví. Prostě jakási mozková příhoda. Už v úterý se dostavila „rehabilitační oční sestra“. No v té době jsem už byla na 20ti%tech vidění.
V úterý večer si mě Márty s Kajk vyzvedli. Dostala jsem roušku a poprvé vyšla do „světa“, který se o tolik za těch pár dní změnil. Nemocnice vylidněná, pár lidí s rouškami, všude ponuré ticho. Najednou se zjistí, kolik věcí je nedůležitých, kolik věcí počká.
Ve středu přijela Kateřina s Matesem a začal nám nový život v domácím vězení. Teď sice stále nevíme, kdy to skončí, ale je jasné, že letošní sezóna je pryč. Po několika dnech, kdy pravidelně cvičím s očima, kyčlema i páteří a pravidelně odpočívám, musím konstatovat, že nuda je strašná věc. A to si opravdu poctivě na každý den děláme s Káčou seznam práce, kterou uděláme.
Každopádně se omlouvám, že jsme se vlastně ani nerozloučili, že jsme se na několik dní úplně odmlčeli, ale měli jsme trošku jiné starosti. Všem moc děkuji za reakce, podporu, starost a za nabídky pomoci po zveřejnění mého zdravotního stavu. Moc si toho vážím a všem hlásím: „Hned tak se mi ještě nezbavíte !!! Vidění je 80ti%tní a doufám, že to zvládnu na plnou stovku. Takže až nás zase korona pustí k sobě, já tam určitě budu !!!!!!“
No a po flákání je čas začít pracovat :-).
ČBF se pravidelně stará o vaši basketbalovou náplň. Tak se zkuste hecnou a sledovat to a třeba si denně něco udělat:
https://www.youtube.com/watch?v=AkrctOeVQIA&list=PL00jRP3BgZwqcVK8UEi1K--_avlLUy_T3
Pokud to trošku půjde, opravdu se denně protáhněte (my s Kateřinou fakt cvičíme každý den hodinu). Nebo jste-li někde mimo Prahu, běžte ven, proběhněte se (i když s rouškou to žádná sláva není).
Nám se v hlavě honí nápady a připravujeme pro vás nějaké HBkorona-zaměstnání. Zítra, nejpozději ve středu dostanete „plán hry“.
Stran vlastního pohybu musíme počkat, až vláda rozhodne, jak dál. Určitě na to budeme reagovat, plány a nápady v hlavě máme :-).
Takže moje milé hráčky, moji drazí trenéři, vážení rodiče a příznivci, celá HB-rodino - DRŽTE SE, buďte ukáznění, nezblbněte a věřme, že to zvládneme co nejdřív a zase budeme spolu v normálním životě.
